Na Karlův most se často chodí s představou prázdného dláždění, osamělých lamp a ničím nerušeného pohledu k věži. Pak přijdeš o několik hodin později a mezi tebou a věží stojí školní výlet, svatební fotograf i člověk, který se právě rozhodl natočit celé město na přední kameru telefonu.
Můžeš čekat. Můžeš přijít před svítáním. Anebo si přiznat, že přes den nefotografuješ prázdný most, ale jedno z nejživějších míst v Praze.
Ráno fotografuješ místo — odpoledne lidi.
Karlův most byl založen roku 1357, dokončen na začátku 15. století a po jeho stranách stojí třicet soch a sousoší. Právě pevná architektura a neustále se měnící proud lidí vytvářejí kontrast, který by prázdná pohlednice neměla. Kámen zůstává, účesy, bundy, deštníky a způsoby pořizování selfie se mění každou minutu.
Nejdřív přestaň dav vnímat jako jednu překážku. Rozděl si ho na jednotlivé role.
Jeden člověk může ukázat měřítko věže nebo sochy. Dvojice jdoucí proti sobě může vytvořit napětí. Opakující se hlavy a ramena mohou fungovat jako rytmus. Barevný kabát nebo deštník se může stát bodem, ke kterému se celý obraz sbíhá. A někdy je nejzajímavější člověk ten, který se na chvíli zastaví, zatímco všichni ostatní pokračují.
Vyber si proto nejdřív pozadí. Srovnej do záběru mosteckou věž, řadu lamp, sochu nebo průhled mezi lidmi a teprve potom čekej, kdo do připravené scény vstoupí. Když honíš každého zajímavého chodce fotoaparátem, získáš hodně náhodných snímků.
Dav má rytmus. Skupina na chvíli zaplní celý most, za ní vznikne mezera a potom přijde další vlna. Nemusíš čekat na zázračnou prázdnotu. Často stačí vteřina, kdy se lidé rozestoupí kolem jedné postavy nebo odkryjí kus dlažby vedoucí k věži.
Zkus také změnit výšku. Fotoaparát držený níž dostane do popředí dlažbu a z lidí udělá výraznější siluety proti věžím a obloze. Vyšší pohled přes ramena naopak promění jednotlivce v opakující se obrazce.
Další možností je pohyb nezastavovat. Pro ostrého chodce začni přibližně kolem času 1/250 sekundy. Když chceš naopak ukázat proud lidí, vyzkoušej 1/15 nebo 1/30 sekundy. Opři se, drž fotoaparát klidně a nech chodce lehce rozmazat proti ostré architektuře.
Stativ uprostřed Karlova mostu je spíš past než pomůcka. V davu si ho někdo nevšimne, zakopne o něj a problém máš ty i on. Když chceš delší čas, postav se ke kraji, kde ti nikdo nejde do nohou, a stativ měj pořád na dohled. Většinou ale stačí stabilizace, opřít se lokty o zábradlí nebo pár pokusů z ruky.
Fotografovat můžeš i přes něco. Mezera mezi postavami, okraj kabátu v popředí nebo zvednutý telefon mohou vytvořit rám pro věž. Telefon před obličejem nemusí být pokažený záběr. Může být hlavním tématem fotografie o tom, jak se dnes díváme na Prahu.
Barvy davu se mohou hádat se zbytkem obrazu. Když je jich příliš, zkus černobílou fotografii — ale až tehdy, když snímek funguje díky světlu, gestům a tvarům. Převod do černobíla neuklidí špatnou kompozici. Jen z ní odstraní barevný nepořádek a ten ostatní ti nechá.
Lidé v davu nejsou kulisy bez práv a pocitů. Široký záběr městské scény je něco jiného než detail jednoho rozpoznatelného člověka v citlivé, směšné nebo nepříjemné situaci. U blízkého portrétu je nejčistší cestou oslovit člověka a požádat o svolení, zvlášť pokud chceš snímek zveřejnit nebo použít komerčně. U dětí a zranitelných situací buď ještě opatrnější.
Na mostě si můžeš dát jednoduché zadání: během dvaceti minut pořiď čtyři fotografie stejného místa. Dav jako měřítko architektury, jednu postavu oddělenou od ostatních, pohyb rozmazaný proti nehybnému kameni a gesto nebo drobnou situaci, která vypovídá o návštěvě Prahy.
Stejný princip funguje na Václavském náměstí, u tramvajových zastávek i před nádražím. Místa, která se zdají pro fotografování příliš plná, ti ve skutečnosti nabízejí víc různých scén za minutu. Potřebují jen jiný cíl.
Neodneseš si fotografii Prahy bez lidí. Odneseš si fotografii Prahy, ve které lidé opravdu jsou.