Vyšehrad je nejlepší vyhlídka na Prahu, za kterou se neplatí. Každý o něm ví, každý tam někdy byl — a skoro nikdo tam nechodí znovu. Zůstane vzpomínka na výhled a jedna přeexponovaná fotka v telefonu.
Jenže má to jeden háček. Chodí se sem na západ slunce. Zní to logicky: stojíš na skále nad řekou, díváš se přes vodu na město a slunce ti zapadá někam dopředu.
Když se ale díváš k Hradu, míříš na severoseverozápad — a v létě, kdy slunce zapadá nejvíc doprava, je skoro v záběru. Výsledek zná každý, kdo to zkusil. Nebe je pěkné, město pod ním tmavý pás bez detailu a Hrad, kvůli kterému jsi sem šel, splývá s pozadím.
Ne večer — ráno.
Za rozbřesku je to přesně naopak. Slunce vychází za tvými zády — v zimě nad Pankrácem, v létě mnohem víc doleva, až nad Žižkovem — a dopadá zepředu na celý levý břeh. Hrad, Petřín, střechy Malé Strany — všechno nasvícené měkkým teplým světlem, bez protisvětla, bez zachraňování v editoru. A do toho prázdné hradby.
Neříkám, že sem večer nemá smysl chodit. Má — ale na jinou fotku. Odneseš si siluetu, odlesky na vodě a vlaky přejíždějící železniční most proti oranžové obloze. To je hezký snímek. Není to ale ten, který si většina lidí představuje, když sem večer míří.
A ještě jedna věc, na kterou se čeká marně. Za Hradem odsud slunce nezapadne nikdy. V červnu jde dolů nad Smíchovem, kousek od Strahova. V prosinci skoro o osmdesát stupňů vlevo, kamsi za Smíchovské nádraží. Ani v nejdelší den v roce se za Hrad nedostane.
Do areálu se neplatí a otevřeno je celoročně. Nahoru vedou dvě cesty a nejsou stejné: metrem na Vyšehrad přijdeš po rovině zezadu, tramvají na Výtoň si vyšlápneš od řeky k Cihelné bráně. Jestli sem jdeš fotit, vyraz od Výtoně — cestou nahoru uvidíš věci, které shora nejsou vidět.